Zbavila jsem se permanentní únavy a ztráty energie – Zubařka a terapeutka Lenka

Lenka má svou praxi zubní lékařky ve stomatologickém centru a zároveň je od dubna 2019 terapeutkou Metody RUŠ. K RUŠce ji přivedla potřeba vyřešit permanentní únavu a ztrátu energie. Jak to má nyní, posuďte sami.

Představ se nám prosím, co děláš, jakému lékařskému oboru se věnuješ a jak dlouho?

Jmenuji se Lenka Tůmová, je mi 46 let, jsem vdaná a mám dospívající dceru. Narodila jsem se v Pardubicích, ale od svých 18 let žiju v Praze. V Praze jsem vystudovala 1.LF UK obor stomatologie. Po promoci jsem se několik let věnovala praxi, výzkumu, odborné publikaci a přednáškové činnosti ve Výzkumném ústavu stomatologickém. Po odchodu z VÚS jsem pracovala už pouze v privátní praxi. V současné době jsem s kolegou spolumajitelkou centra zubní péče a máme celkem 10 zaměstnanců. Jako stomatolog s pacienty pracuji tedy už 24 let.

Co tě vedlo ke studiu medicíny? Proč sis vybral/vybrala toto povolání?

Na „doktorku“ jsem si hrála už od malička. Nejdřív jsem ošetřovala své panenky  a  plyšáky, na ZŠ jsem se stala členkou Červeného kříže a na gymnáziu jsem prováděla výzkum souvislosti množství vitamínu C u dětí ve školce s jejich nemocemi v zimních měsících. Vždy jsem věděla, že chci lidem pomáhat a léčit je. Chtěla jsem být všeobecná lékařka, ale na poslední chvíli jsem podala přihlášku na stomatologii, protože se mi líbila pestrost prováděných výkonů a také to, že budu pracovat manuálně a výsledky své práce uvidím hned. Také se mi zamlouvalo i to, že si budu svoji ordinaci řídit sama.

Co přivede lékaře, člověka pevně spjatého s klasickou vědou, na kurz Metody RUŠ? Jak ses o RUŠce dozvěděla?

K Metodě RUŠ mě přivedla  moje životní situace, kdy se toho na mě začalo nějak moc „valit“. Mé podnikání se rozjelo velmi úspěšně, měla jsem velké množství pacientů, spoustu práce a do toho se mi plánovaně narodila dcera. Doma jsem s ní byla jen 3 měsíce a to jsem ještě psala odbornou knihu o prevenci zubního kazu u malých dětí.  Potom jsem začala ordinovat nejdříve na pár dní v týdnu a potom na celý úvazek. Dceru mi tenkrát vozili do práce na kojení. Snažila jsem se být dobrou lékařkou i skvělou matkou a k tomu všemu stíhat ještě spoustu věcí kolem. Po několika letech tohohle zápřahu mi začala docházet energie, byla jsem pořád unavená, měla jsem pocit, že už to všechno nezvládnu a ovládaly mě strachy, že se mi něco stane, že onemocním já, nebo někdo z mých blízkých. 

Navenek jsem se jevila jako stále usměvavá a bezproblémová, ale uvnitř sebe jsem věděla, že s tím musím začít něco dělat, nebo totálně zkolabuji.  Snažila jsem se více relaxovat, číst a učit se ze zajímavých knížek o sebepoznání a seberozvoji  a vyzkoušela  si i pár technik. Vždycky se mi na chvíli ulevilo, ale potom se to zase ve stresových situacích všechno vrátilo. Dokonce se začaly dostavovat i stavy panické úzkosti. A pak „to“ přišlo. Dcera odjela autobusem do zahraničí a já jsem nebyla schopná nic dělat. Jenom jsem sledovala, jestli se v médiích neobjevila špatná zpráva o havárii školního autobusu. Po dvou dnech těchto vyčerpávajících strachů jsem si řekla, že tohle už žít nechci. Ten večer jsem objevila na internetu rozhovor o metodě RUŠ a ten večer jsem se přihlásila na kurz. Bylo mi úplně jedno, že si na to budu muset vzít dovolenou a zrušit pacienty a bylo mi jedno, kam a s kým pojedu. Uvnitř jsem věděla, že mi to pomůže.

Jaké byly tvoje první dojmy z kurzu Metody RUŠ? Věděl/a jsi hned, že to je TO pravé?

Po návratu z R1, kde jsem si dala záměr „zbavím se svých strachů“ jsem přijela tak šťastná, že jsem se týden jenom usmívala. Obrovská úleva, radost ze života, všechno bylo nej. Pomatuji si ale, že mé okolí ze mě bylo tak nějak v rozpacích. Kolega v práci se mě dokonce ptal, jestli nám tam nepodávali nějaké drogy.  Svým způsobem to pro mě droga byla, začala jsem být na RUŠce závislá a musela jsem jet co nejdříve na další kurzy a po R4 jsem už věděla, že se chci stát terapeutkou. Potom přišla ale zlomová chvíle. Neabsolvování kurzu T1 mě doslova srazilo na dno. Dokonce jsem i krátkou chvíli zvažovala, že toho už nechám. Díky tomu jsem si ale našla mé skryté negativní programy,  které mě po jejich vyčištění doslova  osvobodily a já jsem konečně našla ten svůj nádherný vnitřní klid.

Co tě přimělo s RUŠkou dále pokračovat?

Zjištění, že můžu mít i více povolání najednou a že mé poslání je mým klientům pomáhat a pečovat nejen o jejich zuby ale i duše. 

Jaká změna od té doby nastala v tvém životě? Změnil se tvůj pohled na medicínu?

Ta změna, kterou teď s odstupem času vnímám, je ten krásný klid ve mě, klid a pohoda v mém okolí, doma i v práci. Žiju v přítomnosti a jsem opravdu šťastná. Pohled na medicínu se mi nijak nezměnil. Snad se jen více snažím vnímat problémy a záměry pacientů i ostatních lékařů a dokážu je ještě více pochopit. Proč si například někteří pacienti pořád na něco stěžují, nebo mají stálé nevysvětlitelné bolesti, nebo se u nich při léčbě pořád něco komplikuje a nebo třeba, proč pořád chodí od doktora k doktorovi. 

Změnilo se spektrum pacientů, kteří k tobě chodí? 

Myslím, že nezměnilo. Jsem rodinný lékař a znám všechny už řadu let, jsme si navzájem blízcí a máme se rádi. Často se mi svěřují se svými bolístkami na duši. Příjemné je, že se těším i na některé pacienty, kteří mi dříve brali energii a dokázali mi znepříjemnit pracovní den.

Mluvíš s pacienty o RUŠce? A jestli ano, jak reagují? Co řekne paní doktorka/pan doktor je přeci téměř svaté, jak je to s Metodou RUŠ?

S mými pacienty standardně o RUŠce nemluvím. Mají ke mně důvěru z odborného hlediska a já vím, kdy a co si k nim můžu dovolit. Když se mi ale někdo svěří, otevře, a já vidím, že je nešťastný a neví, co má dělat, řeknu mu, že bych věděla o způsobu, jak to vyřešit a že mě samotné to moc pomohlo. Dám mu webové stránky a řeknu, ať se sám rozhodne. Je pravda, že tu informaci většina z nich vezme vážně. Někteří se už objednali na terapii a někteří ještě váhají a čekají, až dostanou odvahu do toho jít. Velkou roli tu hraje to, že se jim otevřu i já, řeknu jim, že jsem měla taky trápení, a že jsem to vyřešila.

Jak je to s pacienty, kteří se uzdravit chtějí a kteří vlastně ne, chtějí se jen léčit? Jaké s tím máš zkušenosti?

Neřekla bych, že jsou mezi těmito skupinami jasné hranice. Každý chce být zdravý. Určitě vnímám ale pacienty, kteří se v pojetí RUŠky uzdravit chtějí a kterým se to nějak komplikuje.  Souvisí to úměrně s počtem jejich negací.  Je radost vidět tu první skupinu, jak jde všechno jednoduše a hladce. Většinou jsou spokojení a žijí si dobře i mimo ordinaci. U té druhé skupiny se to nehojí, tak, jak by mělo, dlouho to bolí, marodí celá rodina atd. Vím už ale, jak s těmi pacienty jednat, aby byli co nejvíce spokojení v rámci  jejich možností.

A co kolegové, vědí o tom, že děláš RUŠku? Jaký je jejich postoj?

Kolegové v práci o tom, že dělám RUŠku vědí a respektují to. Jedna sestřička už byla na terapii a druhá na přednášce. Vidí, jak jsem v klidu a spokojená. O  RUŠce se v práci bavíme. Setkala jsem se ale i s názory některých mých kolegů lékařů, že tomu moc nevěří, že se jedná jen o něco krátkodobě zážitkového, že to není nijak vědecky podložené  a jak může být terapeut člověk bez příslušného vzdělání za tak krátkou dobu. Ti, co nejvíce nedůvěřují, jsou ale dle mého názoru „potopeni“ ve spoustě svých problémů (nestíhají, mají toho hodně, nefungují jim vztahy, nejsou spokojení v práci atd.).

Vyčistil/a sis nějaký svůj vlastní zdravotní problém? Samozřejmě by nás zajímaly podrobnosti.

Díky RUŠce jsem se zbavila velké únavy a vyčerpání, které už hraničilo s kolapsem mého organismu.

V čem je pro podle tebe RUŠka jedinečná, v čem tkví její originalita?

RUŠka je podle mě jedinečná v tom, že pomůže vyřešit jakýkoliv problém klienta ve velmi krátké době. Jedinečnost vidím tedy v té rychlosti. Originalitu v tom, že ve stejné rychlosti přinese klientovi nádherný osvobozující pocit štěstí. A aby toho nebylo málo, klient dostane ještě bonus, a to lásku a pochopení k tomu, co mu ten problém způsobil. 

A největší přínos pro člověka?

Láska, pokora a vděk. 

Lenka Tůmová, T3