Monika

Milí oba náčelníci,
díky za srdečný pozdrav! K Vašim otázkám: zatím jsem zpětnou vazbu nepsala, protože se mi Vás nechtělo v postkurzové euforii obtěžovat výbuchy svých emocí (jakkoli kladných:) "odneslo" to jen pár kamarádek. (Přerušuji psaní mailu a peláším si do deníčku zapsat "nechci nikoho obtěžovat" ;) Ke kurzu: teprve postupně mi dochází, jak moc byl dobrý a do detailu promyšlený - cvičení (pro mě první den trochu oříšek na koordinaci - nejsem zrovna královnou aerobiku), meditace (po jedné mi tak nějak nádherně brněly ruce celý den proč?? chci to zažít znovu!!!), ty dotěrné Karlovy otázky, které jsem se nakonec naučila přijímat a nebrat je jako útok na soukromí (na podzim na přednášce mě Karel dost zaskočil, když před stovkou lidí doloval z plačící paní zdroj emoce:), skripta jasná jako facka (když si je člověk konečně pořádně přečte;), úžasní asistenti a ta šance okamžitě vyzkoušet nové vědomosti a vidět, co to dělá. Bezprostředně po kurzu: při cestě domů jsem si užívala stav vnitřního klidu - vědomí, že všechno bude dobré (zažila jsem to pouze jednou před více než dvaceti lety). Praha byla hladce průjezdná v době dopravní špičky - to bylo mimořádně "divné"! Manžel a synové mi řekli, že zářím, hezké, že? 10 dnů po kurzu: euforie již opadla, ale vědomí, že tudy cesta konečně vede, zůstalo. Jak logické - dokud nevymetu ze své mysli to šílené haraburdí, těžko se v tom chaosu uchytí něco dobrého natolik pevně, abych dokázala přijmout, že "tak to je". Silvové, Hayové, Ruizové, Lenové a ostatní moudří jsou až nadstavba. Takže čistím. Spolupráce s lidmi z kurzu funguje skvěle. Přiznávám, cítím se moc příjemně, když kolega vnímá mnou vedený odblok jako dobrý. A přijde mi, že nás - svépomocné dvojice - sdílené trable silně spojují. S vděčností

Monika Postolková
po R1
monypos@seznam.cz