Mít svůj sen – Michal Novák – rozhovor

Kytarista a dlouholetý člen hudební kapely, zakladatel platformy pro začínající muzikanty a hudební skupiny v ČR, moderátor (pokud jste byli na Plese Metody RUŠ, potkali jste se tam s ním), podnikatel, RUŠák, ale především milý a vlídný člověk se srdcem na dlani. Pojďme nahlédnout do jeho pestrého života. Článek vyšel v roce 2017.

Míšo, začněme jednou z tvých aktivit – ty jsi založil firmu Bandzone. Co konkrétně děláš a jak jsi k tomu došel?

Bandzone byl můj první podnikatelský projekt. Když jsem po vysoké nastoupil do webové agentury, kde jsem, navzdory tomu, že jsem toho moc neuměl, dělal takového všeuměla, byl jsem jak houba. Všechno mi přišlo neskutečně zajímavé, lákavé a všechno jsem chtěl umět a znát. Grafiku, programování, překlady, řízení projektů... dokonce jsem i za příplatek tisícovku měsíčně uklízel večer po práci kancelář. Tehdy mi to přišlo jako celé jmění!

Po třech letech mě začal náš šéf tlačit do pozice, kterou jsem necítil. Neuměl jsem své pocity tehdy moc pojmenovat, moje intuice mi ale říkala, že to prostě není v souladu s mým záměrem mít super život. A to jsem tehdy o záměrech a jejich síle a významu pochopitelně nevěděl vůbec nic.

Odešel jsem z práce úplně impulsivně, bez jakékoliv jistoty nebo vidiny nějakého výdělku. Začal jsem dělat grafiku pro různé kapely, booklety k albům, dokonce i nějaké produktové letáky, prostě všechno, co se namanulo. Měl jsem docela dost kamarádů a chtěl jsem za svoji práci výrazně méně než další grafici, takže po pár týdnech už jsem měl dost práce na zaplacení nájmu a nějaké ty čínské polévky. Žil jsem tehdy v polovině panelákového 2+1 a na měsíc života mi stačilo cca 10 000,-.

Vedle grafiky jsem začal s kamarádem budovat databázi českých kapel, protože jsem si tak chtěl usnadnit práci s domlouváním koncertů pro vlastní kapelu a kapely mých přátel.

Za první rok jsme na BZ měli 500 kapel, za další rok už 3 000 a vše se dělo tak nějak samo a šlo to až překvapivě snadno. Po těch dvou letech se ozval první partner, první inzerent, a začal jsem si přivydělávat prodejem prvních bannerů. Za další dva roky se nás na chodu BZ podílelo už kolem 10 lidí a měli jsme roční obrat kolem 4 milionů.

Bylo to pro mě jako skvělý sen. Na účet chodily peníze, pobíhal jsem jako VIP po hudebních akcích, zaměstnával kamarády a kamkoliv jsem přijel v rámci celé ČR, chodili za mnou mladí muzikanti a objímali mě a děkovali mi, že jsem vybudoval něco, co jim neskutečně usnadnilo život a pomáhá v podstatě denně. Tato slova uznání pro mě vždy byly a budou asi tím největším motorem, proč do toho stále šlapat. Je to strašně fajn, cítit, že jste udělali něco pro ostatní a pomohli jim tak k jejich snům.

Jsi také členem hudební skupiny The.Switch – odkdy hraješ? A pořád tě to naplňuje?

Vyrůstal jsem u táboráků a znal tak všechny ty lidové hity jako Nedvědy, Dajánu, Nohavicu, Kryla apod. Kolem deseti jsem začal tátovi brát kytaru a učit se první akordy. V patnácti jsem našel prastarou elektrickou kytaru, co měl táta ještě z vojny kdesi ukrytou ve skříni, a propadl představě, že se stanu slavným rockovým kytaristou. Přesně si pamatuji ten moment. Někde zazněl hit švédské skupiny Roxette – The Look, který odpálí takový kytarový riff. Tehdy mi to poprvé blesklo hlavou.

Začátky byly neuvěřitelně komplikované. Chyběly nám peníze, na trhu nebylo vybavení, nebylo kde zkoušet, ale můj zápal a nadšení bylo tak veliké, že se vždy jak zázrakem nějaká cesta objevila.

Dnes moje kapela The.Switch slaví 21 let téměř v původní sestavě a je to pro mě naprosto stále nejzásadnější koníček. Splnili jsme si s klukama většinu našich snů a dostali se mnohem mnohem dál, než si kdokoliv z nás v té pubertě dokázal představit. Kapela je pro mě to, čemu se věnuju denně a co mě pořád neskutečně baví a je pro mě obrovskou školou v pokoře, trpělivosti a cílevědomosti.

Já byl vždy docela intuitivní člověk, jako bych ten hlas vesmíru slyšel tak nějak hlasitěji a zřetelněji, neţ lidé kolem mě. Přesto mi RUŠka vnesla do života něco, co bych asi nazval jako „jasno“.

Uvědomil jsem si lépe svoji víru, dokážu ji dnes pojmenovat a někomu vysvětlit. Je to uklidňující pocit. Ta jistota, že vše se děje, jak má, a že není nutné proti ničemu bojovat a kvůli čemukoliv se vztekat nebo rozčilovat, jen to s láskou přijímat.

Metoda přišla do mého života v ten nejlepší možný okamžik a stejně tak částečně zase odešla. Zůstalo to poznání a pochopení. Nežiju už tak, ţe bych potřeboval RUŠit průběžně a čistit si programy, hned jak na mě nějaký nesměle vystrčí růžky. Mám pocit, že už jen pojmenování programu spustí nějaký samočistící mechanismus a v ten moment se uklidním a špatný pocit rychle odejde.

Většině svých spolupracovníků a kolegů na začátku spolupráce vždy vysvětlím svoji víru, jak díky ní vnímám zdánlivě nepříjemné situace věcně a bez zbytečných emocí, a cítím, že se jim pak se mnou spolupracuje tak nějak lépe. Je snazší o všem mluvit a celkově je pak ta společná práce ještě větší zábava a radost. Nehledě na to, že po těch pár letech s RUŠkou jsem výrazně veselejší a sebevědomější. A to je jak magnet na nové zajímavé lidi a projekty.

Letos v lednu jsi moderoval spolu s Verunkou Wildovou Ples Metody RUŠ. Jak sis to užil?

Byl to skvělý večer. Moderování je pro mě stále trochu nová věc a beru to hodně zodpovědně. Navíc moderování ve dvou je ještě větší výzva, protože v podstatě eliminuje moji nejsilnější zbraň, improvizaci. Měli jsme ale s Verčou udělanou dobrou přípravu. Tím, že se celý večer pořád něco dělo, bylo to vlastně docela snadné. Kdybychom měli improvizovat a vyplnit prostor „něčím“, co nesouvisí s programem a praktickými informacemi, bylo by to zejména takhle ve dvou mnohem náročnější. Tím, že jsem tam hodně lidí znal alespoň od vidění, to bylo velmi přátelské, jako kdybych moderoval rodinnou narozeninovou party. Jsem moc vděčný za tu příležitost!

Jaké máš plány do budoucna? A je u nich i RUŠka?

Spouštím teď hned tři nové projekty. Všechny se opět týkají hudby. Multimediální studio, které jsem otevřel před pár měsíci, i se už povedlo dostat ho do povědomí, vyškolil jsem tam bezva správce, svého kolegu Michala, kterého jsem poznal na zákaznické lince jedné prodejny hudebnin. Řešil se mnou tehdy nějaký problém a byl neskutečně vstřícný, nad věcí a ochotný. Mezi řečí se během naší komunikace zmínil, ţe v hudebninách končí. Tak jsem ho hned pozval na kafe a během dvou týdnů pro mě začal pracovat. Takových lidí je málo a pokaždé, když na někoho takového narazím, okamžitě ho beru. Z toho plyne ponaučení: „Buď neustále milý a vstřícný, nikdy nevíš, jestli právě nemluvíš s někým, kdo ti brzy změní život.“

Už při vstupním pokecu jsem ho seznámil s Metodou RUŠ a svojí vírou a svými postoji a cítím, že to na něj udělalo dobrý dojem. Že se v mé blízkosti cítí komfortně a bez stresu a díky tomu odvádí skvěle svoji práci.

Tak ať se daří. Na závěr, je něco, co nám chceš vzkázat?

Snad jen, že vás vám všechny moc rád. A že mám velmi příjemný pocit z toho, že se ta víra ve schopnost ovlivnit svoje životní štěstí jen prací na svém vědomí šíří dál mezi lidi. Technologický pokrok jsme teď fakt nakopli, je ideální čas zaměřit se na ten duchovní.