Alena Boukalová

S RUŠkou jsem začala „koketovat“ loni v létě, když se mi dostala do rukou kniha. Už při jejím čtení jsem si začala uvědomovat věci, které mě dříve nenapadly – jaké všechny události se mi v dospělosti kopírují z dětství a puberty. Po jejím dočtení jsem si uvědomila, že mi to nestačí a musím jet i na kurz R1. To se mi podařilo letos na konci ledna.

Z R1 jsem odjížděla se záměry: 1) mám ideální práci, 2) užiji si ideální léto a 3) jedu na R2. Při cestě domů jsem se ještě stavila u mamky, abych si vyzvedla psa, o kterého se mi ten týden starala. Při pozdravu jsem ji zcela spontánně objala, což jsem naposledy udělala někdy ve školce.  A druhý den v práci jsem si uvědomovala další posun, když jsem dokázala zcela v klidu mluvit s jednou z největších „jedubab“, se kterou jsem musela spolupracovat. Půl roku jsem uvažovala o odchodu, držela mě jen vidina přesunu na nové oddělení, které mělo vzniknout. Během měsíce po návratu z R1 se však události daly do pohybu a nebylo už na co čekat. Novou práci jsem našla překvapivě rychle a i mi pomohla užít si léto – po šestileté pauze, kdy jsem působila jen externě nebo učila soukromě, jsem našla práci jako učitelka.

Na konci jara jsem si řekla „jedu na R2“, což však vypadlo nereálně, protože jsem věděla, že bych musela jet už během léta, ale byly zveřejněny termíny jen na podzim. Ve školství si nemohu vzít dovolenou kdykoliv. Vzápětí vyhlásili termín v červnu. Po R2 jsem odlétala na dvoutýdenní dovolenou v zahraničí, během které mi kamarádky měly hlídat psy (v únoru jsem do dočasné péče přijala fenku, kterou zachránili z množírny, a už u mě zůstala). 2 dny před návratem mi kamarádka napsala, že jim fenka Daisy předchozí večer utekla ze zahrady a dosud ji nenašly. Ihned jsem to začala také řešit (sdílela fotku na soc. síti apod.) a samotnou mě překvapilo, jak zůstávám v klidu – to bych „před“ RUŠkou nedokázala. Po návratu z dovolené mě překvapilo, kolik lidí se mi snažilo pomoc – nejen pasivně sdílením na veřejných sítích, ale také aktivně – cizí lidi mi při pokusu o její chycení nosili kávu, jedna starší sousedka se mnou zůstala poslední noc do 4 h ráno vzhůru a hlídala u okna. Uvědomila jsem si, že najednou „přitahuji“ lidi. Celý týden jsem čistila (to snad nikdy neskončí / co když ji už neuvidím / zklamala jsem (ji) / nezvládnu to...) a rušila, až se ji podařilo chytit – v den mamčiných narozenin, kdy jsem věděla, že by to pro ni byl ten nejhezčí dárek.

  Po R2 mi také konečně odezněly následky vyvrknutých kotníků (omezuje mě to / co když to někdo uvidí...) a Daisy konečně přestala při jízdě autem zvracet (nemůžu jí pomoc / trápí se (kvůli mně)...).

A jak se začínají projevovat následky R3? Třeba tak, že Vám 3 dny po návratu zazvoní u dveří poštovský panáček a předá výhru ze soutěže v podobě tříměsíční porce kvalitních granulí pro Vaši psí smečku. :-)

Alena Boukalová

alenatu@seznam.cz

R3