Rozhovor s Lucií Chromou o vědomém početí a těhotenství, i o partnerském a rodinném sladění

Lucii s Radkem, dlouholeté partnery, terapeuty i asistenty RUŠ a průvodce párů jste možná potkali na asistenci na kurzech, znáte z terapií Metody RUŠ. Nyní jim do života vstoupila další láska – syn Beník.

Rozhovor vyšel v RUŠnovinách 3/2021


Plánovali jste mateřství a rodičovství, nebo to přišlo spontánně?

Před rokem 1. února jsme vědomě a v lásce počali našeho Beníčka. Víme to přesně, protože ten den jsme se na sebe podívali a věděli, že TEĎ je ta chvíle a otevřeli jsme rodinný prostor, naše srdce i těla vědomému početí. Věděli jsme oba, že počneme naše děťátko v ten den.

Jak jste si užívali těhotenství a co na to říkalo okolí?

„Už pracujete na miminku?“ Tak se nás ptali aspoň tisíckrát a stále dokola. S početím Beníčka jsme si začali víc všímat takových slov a myšlenek, které naše okolí běžně používalo. Byli jsme v údivu, kolik „negací“ a přesvědčení bývá spojených s něčím tak čistým, jako je nový život.
Někdy to jsou dost nešťastné záměry: např. „Už na dítěti pracujete?“ (jako by to milování byla nějaká práce:-)). „Ve vašem věku to nemusí jít hned“, „to už je za pět minut dvanáct“, „teď si ještě užívejte, pak už vás čekají jen povinnosti“. Bylo zajímavé pozorovat, kolik strachů a nejistot v našich blízkých budí každé těhotenství a porod. My jsme si první týdny těhotenství krásně užili a jejich obavy neřešili.

Nastalo nějaké zjitření a čištění RUŠkou v průběhu těhotenství?

První zjitření u mě přišlo v čase, kdy se blížilo „výročí“ mého prvního samovolného ukončení těhotenství před rokem. Začalo se mi jitřit kde co. Měla jsem hodně myšlenek, divně se to dohledávalo. A tak jsem volala Karlovi Nejedlému. Našli jsme, že mě jitří časová shoda. Byla jsem těhotná po roce ve stejný čas. Čistila jsem hlavně, že mám hodně myšlenek, příčina byla ve škole a strach z písemky a z výsledku. Ulevilo se mi a bříško rostlo dál :-).

Komunikovala jsi s Beníkem i v době, kdy byl v bříšku?

Celé těhotenství jsem s naším děťátkem mluvila, hladila ho, vyprávěla mu. Za sebe jsem měla pocit, že jsme tři a že jsem máma, už během prvních týdnů těhotenství (vlastně už před početím, Beníček na nás čekal, až dozrajeme) :-). Postupně ten pocit mateřství už jen sílil a to dál pokračuje i po porodu.
Bylo také zajímavé vnímat, že někteří lidé děťátko v bříšku neberou jako vnímající a plnohodnotnou bytost do té doby, než se narodí, nebo začne mluvit :-). My RUŠáci dobře víme, že to všechno „začíná“ daleko dřív ;-).

Přáli jste si holčičku, chlapečka nebo jste to neřešili? Jak to bylo?

První polovinu těhotenství jsme strávili ve Španělsku (v době propuknutí první vlny covidové) a bylo nám tam dobře. Čistila jsem si jen drobnosti, když se něco objevilo.
Zvláštní bylo, že jsem necítila jistotu, jestli je v bříšku chlapeček, nebo holčička. Ty pocity se průběžně měnily. Pak přišel sen, ve kterém držím v náručí holčičku. Nějak jsme se s tím sžili a moc se na děvčátko těšili.

Po návratu ze Španělska jsme jeli na první prohlídku (a taky poslední, víc jich podle nás nebylo potřeba) na gynekologii. Byla jsem v polovině těhotenství. Ultrazvuk nám jasně ukázal, že máme zdravého chlapečka. Měla jsem různé pocity, štěstí i zklamání, a vzápětí hned pocity viny, že nejsem jen šťastná. Celé to zhoršovalo vědomí, že z terapií dobře vím, co to může udělat se životem, když rodiče chtějí opačné pohlaví.

Holka, nebo kluk?

Možná znáte ten pocit, že rozumem naprosto chápete, že je vše ok (je jedno jestli je to kluk, nebo holka), ale jitří vás to, dokud to nezpracujete. Jako mě v cukrárně, když jsem viděla copatou holčičku se zmrzlinou a tekly mi slzy, které nešly zastavit. Dnes se musím smát, co jsem si čistila… to, že nebudu vybírat růžové šatičky a nebudu česat culíčky, že s klukem nevím co dělat, že si s ním nebudu rozumět apod. Byly to „zbytky“ programů, kdy já vyrůstala s kluky a moc jsem si přála sestru, dvojče. Poté co jsem to vyčistila, mi přijde úplně jasné a úžasné, že máme Bena. Takhle jsme ideální rodina.

Naším velkým přáním byl porod doma

Oba jsme se na to s Radkem cítili (žádné strachy, že se něco stane nám nebo děťátku). Těšili jsme se.
Zodpovědně jsme se na porod doma připravovali. Přesto jsme si udělali i registraci v porodnici. Také jsme si pečlivě připravili porodní plán a dříve vyslovené přání (což je právní dokument, který je závazný pro zdravotníky a upřesňuje, co a jak chcete, známější je např. jako vyslovené přání darovat orgány po smrti).
Porod si ale běžel trochu jiným směrem. Měla jsem silné a nekonečné bolesti v kříži, které ani mezi kontrakcemi neodcházely. Nakonec jsme po dvou dnech doma, v šílených bolestech, které nešly utlumit ničím, odjeli do porodnice. Cítila jsem se hrozně, že jsem selhala.

Pomohla ti v těchto perných chvílích RUŠka?

Jestli jsem použila RUŠku? Ano i ne.
Nebyla jsem schopna čistit, nebyla jsem schopna ani pracovat se záměrem, nebyla jsem schopna si ani vzpomenout, že bych si třeba mohla přijmout to, jak to je. Bolesti zůstávaly i po kontrakcích a nedovolovaly mi se se sebou spojit. Psali jsme Karlíkovi a Evičce o podporu. Cítili jsme, že Beníček je v pořádku, že já jsem v pořádku, ale že potřebujeme podpořit. A tak Karlík s Evičkou a RUŠáčky na kurzu pro nás udělali rituál, byli s námi na dálku (za což vám všem moc děkujeme).
Beníčka jsem nakonec porodila v porodnici za neuvěřitelné podpory a síly mého muže Radka. Nevím, kde jsem vzala další energii, ale když porod skončil, vstala jsem, sbalili jsme Bena i placentu a odjeli domů (ambulantní porod). První noc jsme společně prospali nazí, přitulení k sobě kůže na kůži. Bylo to nádherné. Zrodila se nová rodina.


A co bylo dál?

Na šestinedělí jsme se připravovali podobně zodpovědně jako na porod. Věděli jsme, že chceme být jen spolu, bez přítomnosti dalších osob. Abychom vnímali naše miminko, abychom vnímali jeden druhého, nebyli rušení otázkami a radami někoho dalšího. Bylo to správné rozhodnutí, ale bylo to hodně náročné. Při porodu jsme oba vydali všechnu energii a v šestinedělí nám chyběla. Radek se o nás s Beníčkem staral ve dne v noci. Život, jaký žijeme, nám přináší do našeho vesmíru mnoho úžasných lidí. Máme skvělé přátele a já mám kolem sebe úžasné ženy, od kterých jsme s vděčností přijali pomoc. Měli jsme přede dveřmi tašku s jídlem na 14 dní, přivezený přímotop, převlečené peřiny po návratu z porodnice a další důležité věci, které nám umožnily mít víc času všichni tři společně. Asi nejtěžší pro mě byly pocity viny, že jsem nedokázala porodit jinak, krásně a v klidu doma. Styděla jsem se za to.

Jsem máma, právě taková, jaká jsem

Po třech týdnech přijela moje máma (také terapeutka Metody RUŠ). Nejenže nám pomohla, ale také jsme pár nepříjemných věcí z porodu vyčistily. Od té doby se v mém životě něco zásadního změnilo. Nevím, jak to dát do slov. Ale přijala jsem to, jaká jsem, odpustila si na nějaké nové hluboké úrovni, kterou odkryl právě porod. Dalo mi to obrovskou sílu a jistotu být právě taková máma, jaká jsem. Přestože naši drazí příbuzní mají pocit, že oni vědí lépe, jak často bych měla své dítě kojit, kdy by měl jít Beníček spát, že ho rozmazlíme, když ho budeme pořád nosit, a jiné klasické hlášky. Já se tomu jen usmívám a jsem v klidu.

A jaký je váš nový život?

Beníček je naprosto úžasný a učí nás o životě každý den něco nového. Miluji ten zázrak, jak se vyvíjí, roste, prožívá celou svou bytostí jakoby nic. Učí nás znovu to, co jsme jako dospělí dávno zapomněli. Cítím se velmi obdarovaná.

Intuitivní rodičovství

Záměrně jsme si nečetli nic o tom, co se má kdy dít, v jakém týdnu má miminko co dělat, kolik má přibírat, co se kdy vyvíjí. Užíváme si intuitivní rodičovství a to, co se právě děje. Spíme společně, jíme společně (zásadně se chce Beník kojit ve chvíli, když dáváme jídlo na stůl), někdy i pracujeme společně (když děláme partnerské konzultace online).

Beníček jasně komunikuje své potřeby a my se učíme být přítomní, vnímající a nelpící na představách o tom, co je správně. Je to náš milovaný savec (kojím ho, kdy chce) a nošenec (nosíme ho, nevozíme v kočáru), je to naše láska.


S Lucií jsme se opět setkaly v RUŠnovinách po necelých dvou letech v prosinci 2023. Jako bonus tady máte kousek rozhovoru, celý si ho můžete přečíst ZDE.

Jaký život žiješ teď?

Krásný. Čím dál lepší. Když jsem se vyčistila, zjistila jsem třeba, že můj táta byl velmi šťastný, když se dozvěděl, že maminka je těhotná. Nebo jak moc mi táta fandí.
Plním si své sny, dělám, co mě baví a co jsem vždycky chtěla dělat. Mám báječného manžela a syna. Žiju část roku ve Španělsku (o tom jsem snila jako malá holka). Mám za sebou 27 asistencí na kurzech RUŠky. Mám své podnikání a kromě terapií provázím i ženy online kurzy a učím je partnerskou komunikaci, využívat dary cyklu v partnerském vztahu, vědomou intimitu. Krásně to kombinuji s RUŠkou.

Není ze mě máma na rodičáku, ale věnuji se tomu, co mám ráda, cestuji, podnikám. Můj muž Radek pracuje také jako terapeut i asistent Metody RUŠ a taky je to IT muž. Chtěli jsme oba pracovat a oba být s naším dítkem, a to si plníme. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, odpovídám pravdivě: Moc hezky a intenzivně zároveň :-). Ale řešíme samozřejmě i různé výzvy, někdy jsem hodně unavená, přetížená, mám toho hodně. Ale je to naše cesta a jdeme po ní nejlépe, jak umíme :-).

Co dalšího děláš kromě terapií a jak tě to baví?

Čím je Ben větší, tím mám pocit, že jsem víc na mateřské (než když byl miminko). Paradoxně teď ubírám podnikání a víc jsem s Benem. 

Konečně se chystám oprášit angličtinu a chci se začít učit španělštinu. A samozřejmě chystám novinky pro ženy, to bych nebyla já :-). Miluji inovace :-).

Chtěla bys něco sdělit lidem?

Stojí za to si zpracovat to, co ti brání žít svůj život naplno. Stojí za to zamakat a mít láskyplný partnerský vztah. Zároveň vidím, jak je důležité pak přestat makat a uvolnit se a přijmout, že teď je to tak, jak to je. Držím vám moc palce a přeji vše nejlepší.


Tvé oblíbené životní motto, moudro, citát, který tě oslovil?

Jen blázen dělá stejné věci a očekává jiné výsledky.
Svůj život si tvořím JÁ. Možná to znáš :-). Pro mě je to motto.

Díky za sdílení.

L. Š.

Created by people in Arsyline.cz © 2015 - 2024