O všem, co mám ráda – rozhovor s Evou Nejedlou

Evičko, většina RUŠáčků tě zná z kurzů jako ko-lektorku (to je hezké slovo, že?) a Karlovu ideální ženu, jak tě Karlík představuje :-) Ty ale děláš spoustu dalších věcí, a to mě zajímá. Pověz, čím vším jsi ještě?

Ko-lektorka je dobrý výraz. :-) No, naposledy jsem byla i korektorka Karlíkovy knihy. To byste nevěřili, jaká je to fuška! A co jsem se naučila nových věcí! A oprášila češtinu. S radostí. (Můj velký objev je přímá řeč v přímé řeči. Kdo to zná, ví, kdo ne a jsi zvědavý (zvědavá), najdi si na netu. :-)) Rozhodně jsem žena. Ráda se strojím, „potřebuju“ barevné hadříky, sukýnky, hedvábí, biobavlnu, krásné šperky s drahokamy neboli šutry, přírodní parfém (umělé vůně ode mne „odešly“ po nějaké desetidenní očistě, stejně jako umělá vlákna a nebio kosmetika). A probírám „drby“ s kamarádkami. Normální, ne?

Jo, a sympatické :-)

Taky moc ráda vařím a připravuji jídlo pro svého muže a pro přátele. Naplňuje mě naplňovat jejich žaludky. :-) A když jim to chutná, naplňuje to zase mě blahem a radostí. Knihu receptů nejen živé stravy chystám už několik let. Ale pořád je něco důležitějšího. :-) Jsem pisatelka mailů. Na ty běžné organizační odpovídá asistentky, ale ty zamotané, odborné a osobní zůstávají mně. Takže jsem i ta, co umí s citem sdělit „nepříjemné“ věci. Nacházím a podtrhávám programy/bloky v mailech RUŠpisatelů. Takže jsem i odborná RUŠporadkyně. :-)

Psát rozhovor je sebepoznávací akce. Jsem manželka, přítelkyně, kamarádka, pomocnice... mého milého muže – Karlíka :-). Jsem maminka. Svoje děti sleduju, naslouchám, obdivuju, miluju, podporuju a poučuju. To rozhodně. :) Jsem dcera, sestra, teta. Svoji rodinu obdivuju, sleduju, naslouchám, podporuju a miluju. Sourozence moc nepoučuju, protože jsem nejmladší.

Jsem floristka. Dobrá. :-) Jsem příznivkyně permakultury. Na každou správnou zahrádku patří pampelišky, kopřivy, jitrocel, jetelinka, spousta bylinek. A kytky samozřejmě. Můj cíl je taková ta zarostlá džungle, kde celý rok něco kvete a celý rok je co ozobávat. Nemám na to ale čas. Jsem milovnice dobrého čaje a obdivovatelka japonské ikebany a jednoduchosti.

A ještě jsem správkyně webu a fb, administrátorka a tvůrkyně RUŠtestů, grafička, učitelka a zaučovatelka, spoluredaktorka RUŠnovin, organizátorka, vedoucí, majitelka, jednatelka, zadavatelka, manažerka, kontrolorka, cestovatelka, fotografka, ... Ferda mravenec - práce všeho druhu :-D.

Trochu maluju, trochu šiju, trochu čtu, trochu zpívám, trochu batikuju, taky trochu peru a uklízím. Na tohle taky nemám čas, protože to nad tím je důležitější :-). (Že by blok?)

Naše číslo je o tom, že „dělám to, co mám rád“. Takže, co z toho máš teď právě nejradši?

Hmmm... asi před dvěma lety jsem zjistila, že hudrám a zlobím se a stěžuju si, že nemám čas na malování a šití a batikování, a že musím dělat, co mě nebaví (furt sedím u počítače a organizuju a hrabu se ve fotkách a ořezávám a nahrávám a sdílám a vysvětluju a rozděluju lidi na pokoje a odpovídám na ty blbý mejly). A pak jsem si to v představě otočila a představila si, že šiju, batikuju a maluju a neorganizuju, nepíšu maily,... A uvědomila jsem si, že právě to, co dělám nejvíc, to organizování a podpora všeho kolem RUŠky, je to, bez čeho by mi bylo daleko víc smutno. Že mě to naplňuje a baví, a je to cosi jako poslání, zabezpečovat to „velké“ a tvořit právě tohle. Jen se to těžko dává do slov. Prostě tohle dělat mám a je to třeba. A jinak by to nebylo ono. To ostatní je doplněk na zpestření života. A květinky jsou relax.

A jak Ti sedí lektorství? Napadlo tě jako malou holku, že budeš učit lidi, nota bene učit je takový důležitý „předmět“ – být šťastní?

Jo. Chtěla jsem to. Ale zapomněla. Od čtvrté třídy jsem říkala, že budu květinářka, protože jsme měli velikou zahrádku a maminka miluje květiny a sestra má zahradnickou školu. A bylo to tak. Chtěla jsem to. A pak, po nějakém tom odčištění bloků RUŠkou, jsem si vybavila, že když jsem byla úplně hodně malá, tak tři čtyři roky, a ptali se mě, čím budu, tak jsem říkala, že doktorka, abych mohla pomáhat lidem. Nebo učitelka. Jsem obojí v jednom. Tohle byl můj vnitřní záměr. Kytky to jen na čas schovaly. Záměry se plní, přátelé. :-D Předávat lidem to, co znám a umím, mě baví.

Co je na téhle práci pro tebe nejtěžší? (Nebo už nic takového není?) Jaké to bylo, stoupnout si před lidi poprvé? Šlo to hladce, přirozeně, nebo bylo co překonávat? 

Postupně, jak jsem se čistila, se vytrácel ostych a tréma z mluvení před lidma. A nestoupla (spíš nesedla) jsem si před lidi zčistajasna, řekla jsem ze začátku větu dvě. Pak větší kousek. Kurz vedl a stále vede Karlík a já sleduju a vlastně jen doplním, co vnímám/vidím, že lidi nechápou nebo mu nerozumí, z jiného úhlu pohledu, jinými slovy... Tak jsem ani sama sebe za lektorku nepovažovala. Až jednou Karlík onemocněl a já jsem tam stála sama a vedla rozcvičku i výuku, a tak jsem zjistila, že to umím. Dobře. A teď se mi to hodí, když se učí noví lektoři. No a předtím jsem měla „učitelské“ zkušenosti se „svými“ děvčaty od kytiček a „lekce z komunikace” se spoustou různorodých zákazníků v květinářství. Lidi jsou taaak dobrý materiál k učení se a růstu...