Alžběta Kvapilová

Omnium meum mecum porto aneb já to slyšela už prvně

Přiznám se, že balení na dovolenou či kurz pro mne bylo vždy oříškem. Ještě pár minut před odjezdem (tedy vlastně už nějakou dobu po plánovaném odjezdu) jsem pobíhala po bytě a přinášela další nezbytnosti, bez kterých nelze několik příštích dní přežít. Na cestu jsem tak vždy vyrážela s přecpanými zavazadly a na pokraji vyčerpání. Před T1 to vypadalo na obvyklý scénář. Dva dny před odjezdem jsem propadla panice, že nestíhám (kromě balení jsem potřebovala zajistit i další věci a času bylo opravdu málo). Pár věcí jsem si vyrušila a stal se malý zázrak. Vše včetně balení jsem zvládla v klidu a pohodě. Ovšem přecpané zavazadlo (+ další taška, protože deka a fén už se prostě nevešly) zůstalo. Z T1 jsem se vrátila pozdě večer, u domu se nedalo zaparkovat. Tahat těžké zavazadlo ze vzdáleného parkoviště se mi nechtělo. Vzala jsem tedy jen pár lehčích věcí s tím, že druhý den ráno přeparkuju a donesu zbytek. Následující den jsem došla k autu, a když jsem si do něj sedla, přistihla jsem se, jak si nahlas opakuji „omnium meum mecum porto“ (latinsky vše své nosím s sebou). No jo, v dětství jsem totiž často něco někde zapomínala – vlastně spíš všechno všude (klíče, cvičební úbor, učebnice, sešity, penál, aktovku ve školní jídelně…). Tento svůj problém jsem následně „vyřešila“ tím, že jsem si začala dávat opravdu velký pozor, abych měla úplně všechno. Na gymnáziu patřila mezi mé oblíbené předměty latina. A z  nějakého nepochopitelného důvodu mezi mé oblíbené věty patřilo „omnium meum mecum porto“. Ta radost, když jsme šli na latinu do jiné učebny, a já s sebou mohla tahat všechny učebnice, sešity, BLOKY a ještě si u toho říct „omnium meum mecum porto“, se ani nedá popsat.  „Strach, že něco zapomenu“ a podobné programy jsem si čistila už dříve. Ale že by mohl být program i to, že všechno tahám s sebou, mě tak nějak nenapadlo. 

Alžběta Kvapilová

po T1

kvapilova.alzbeta@email.cz